Zapomenuté vánoční tradice
Štědrý den, zimní slunovrat, byl u našich předků plný nadějí, ale také temnoty. Vtěch dnech je slupka mezi světy živých a mrtvých tenká a dá se procházet mezi nimi sem a tam. Pokud tradice dodržíte a máte čisté srdce, budete odměněni, ale pokud ne, je třeba se obávat. Všichni jsme chybující, ale je nutné mít dobrou vůli. Pokud ji nemáte, raději dál nečtěte.
17. 12. 2018 – Prostírejte sudý počet
Vžádném případě nesmí být u štědrovečerního stolu lichý počet lidí, jinak by poslední zemřelý přišel za stůl pro toho, kdo byl jeho srdci nejmilejší. Toto téma znal nejen Karel Jaromír Erben, ale písně o tom se zpívaly po staletí předtím. Zde malá ukázka zjedné písně:
„Vstaň se, má milá, vstaň se šněrovat,
čas můj uchází, nemám kdy čekat;
můj kůň je rychlý jak střelná rána,
ujede s námi sto mil do rána.“
Úplnou pohromou by bylo, kdyby stolovníků bylo třináct, jako u Kristovy poslední večeře. Potom prý raděj nedomýšlet důsledky.
Jak na barborky
4. prosince na svatou Barboru se mají trhat větvičky zovocných stromů. Vnouzi může posloužit i zlatý déšť, ale držte se raději třešní a jabloní. Větvička by měla rozkvést přímo na zimní slunovrat, tj. od 21. prosince - a má na to celých osm dní, protože tak dlouho trvaly původní svátky. Pokud však nevykvete a uschne, uschne i láska vdomě. A pozor - jsou zde dvě pravidla pro trhání barborek: Barborky se opravdu neřežou nožem, ale trhají rukou. A stromky mají být aspoň deset let staré.
Živý stromek
Staří Keltové nosili do lesa, pod zelený jehličnan, své dary přírodě a bohům lesa. Jehličnatý strom byl symbolem věčného života, protože nikdy neopadá a je zelený i vzimě. Všimněte si prosím toho paradoxu. My tento symbol života uřízneme, tím jej zabijeme, a postavíme si ho do bytu. Kelti i Slované měli úctu kživotu a tradice se stromky měla úplně opačný smysl - spokorou přijít do lůna přírody děkovat za její dary a prosit ji o přízeň... Což se vrátit kpůvodní pokoře?
Jako tvrdé Y
Vánoce se podle Keltů nazývaly svátkem Yule, strom života byl Ydrgrassil a zelené jmelí, kterým Kelti zdobili úplně vše od krovu přes kolébku po chlév, se nazývalo prostě jen „Y“. Jeho název se ale nesměl vyslovit, protože rostlina jmelí byla výsostně magická, měla moc ochránit dům a lidi před zlými silami a dávat nový život. Keltové měli písmo o dvaceti znacích vabecedě ogham, jen ji nepožívali pro zápisy svých tradic, protože byly svaté a tajné. Ypsilon bylo zcelé abecedy nejposvátnější písmeno značící tajemství, něco jako židovská omega. Pro Kelty tedy nebylo hanlivé někde stát „jako tvrdé Y“. Dodnes není léčivá síla jmelí prozkoumaná, lékaři dnes potvrdili, že vurčité úpravě léčí i nádory. Proto nezapomeňte vyměnit staré jmelí za nové a dodržujte zásadu, že musí být darované, jen tak vás může chránit!
Nejen jablko, ale i ořech
Podle středu překrojeného jablka se poznalo, jaký kdo bude mít osud vdalším roce. Zdravá hvězdička - všechno fajn, jeden její lístek suchý nebo snědený červy - nemoc, a tak dále. Své jablko u stolu každý rozkrajoval se zatajeným dechem a velkým respektem. Stejně tak sloužily i vlašské ořechy. Do jejich středu nevidíte, a proto byla kvalita jádra, které si rozlousknete, znamením vyšší moci.
Jméno partnera
Mladé dívky, ale i chlapci, na Štědrý den loupali slupku jablíčka ve spirále, čím delší a tenčí, tím lepší. Pak zatočili slupku třikrát nad hlavou a odhodili ji. Když dopadla, většinou připomínala nějaké písmeno - a právě to mělo být počáteční písmeno jména budoucího partnera. Pokud se ale slupka přetrhla, bylo to opět zlé znamení. Buď zůstane dotyčná osoba sama a nebo... možná zemře. Raděj to nezkoušejte.
Hůl na hrušku
Hrušeň byla pro staré národy ochránkyně domu. Právě na ni tedy dívky házely na Štědrý den hůl. Pokud se hůl zachytila ve větvích napoprvé, dívka se radovala, že se do roka vdá. Pokud napodruhé, pak za dva roky a tak dále. Neradno ale bylo hůl zlomit...
Klepání na kurník
Stejný význam mělo klepání na příbytek slepic. Pokud se ozval kohout, dívka se brzy vdá, pokud slepice, ještě si počká. Když se však neozval nikdo, bylo to opět znamení, že dotyčná dlouho nepožije. Bývaly i krajní případy, kdy se dívce ozval hlas někoho, kdo mezi námi už dávno není. A ten nechtěl nikdo zaslechnout...
Rodinné jablíčko
Abychom se tolik nebáli, dejme si na závěr krásný zvyk, který můžeme bez obav se svými milými provést. U stolu otec či matka rodu rozkrájeli na plátky jablko, které rozdali všem stolovníkům. Pak společně jablíčko snědli. To zaručilo, že kdyby kdokoliv znich vpříštím roce zbloudil, ať už doslova nebo obrazně, vzpomene si vnouzi na to, ským jedl vánoční jablko, a zase se ke svým drahým vrátí.
Starobylé tajemství svátku čarodějnic Noc ze 30. dubna na 1. května je vskutku nocí magickou. Ve vesnicích se rozhoří ohně - je totiž večer...
Celý článek »